To moje místo… aneb jak jsme ke křečkovi přišli ;-)

Máte své místo, kam rádi chodíte a vždy vás to hezky naladí? Potěší vás jen pouhé bytí na tom místě? Jeho energie? Možnost si zde pobýt sám se sebou nebo se svými blízkými?

Já takové místo mám a moc bych to přála všem. Jezdím tam čím dál častěji. A proč by taky ne, když je mi tam tak hezky! Všichni přeci chceme, aby nám v životě bylo hezky :-).

Moje místo mne nabíjí pozitivní energií. Vždy odtud odjíždím s úsměvem na tváři, s takovým tím vnitřním klidem a pocitem, že vše je úplně v pořádku přesně tak, jak to je. A někdy odjíždím i s novými impulsy či podněty do dalšího žití.

Je to místo, kde mohu poděkovat za vše, co mi do života přichází. Prociťuji zde vděčnost za všechny krásné lidi, kteří jsou kolem mne a kteří mne svým osobitým způsobem inspirují.

Děkuji i za věci, lidi, situace, zkušenosti a prožitky, které na první pohled nevypadají až tak pozitivně, ale které mne něčemu učí a posouvají mne.

Je to místo, kde se učím pouštět vše, co mi již neslouží, ale co mi dříve posloužilo dostat se ke svému aktuálnímu bytí.

Cítím se zde v bezpečí a odevzdaně.

Někdy zde nechávám své myšlenky jen tak plynout a „nepřijde mi nic závratného“. Přesto odjíždím šťastná.

Je to prostor, kde krom zklidnění mysli, mohu také dopřát relaxaci i tělu. Mohu zde osvěžit každičkou buňku v mých nohách i rukách. A občas to i bolí! Zejména na jaře, kdy je voda opravdu hodně studená. To pak cítím takové ostré jehličky všude. Ale pak přijde ta slastná úleva a dobrý pocit, který mi vzdáleně připomíná, když se ježkujeme nebo válcujeme na našich bolavých místečkách a pak se také dostaví úleva!

Nabírám zde „živou vodu“ z pramene Židlo. A mám radost, když ji mohu přivézt a někomu ji jen tak ještě darovat …

Cítím se tady moc hezky.

Takové místo můžeme mít kdekoli. Klidně i doma na zahrádce nebo někde, kde není „nic zajímavého“. Jen se tam prostě cítíme dobře. V podstatě bychom si takové místo mohli nosit sami v sobě, třeba ve svém srdci a pak už by asi ty zeměpisné souřadnice byly úplně nepodstatné …

Nicméně někdy k tomu, abychom se cítili hezky, potřebujeme i nějakou podporu zvenku. Ať už vizuální, energetickou, slovní, dotekovou, chuťovou … a určitě si ji můžeme někdy dopřát a dovolit :-)!

A teď ten příběh s křečkem, ať tomu mému místu přidáme ještě něco navrch 😉 …

Před pěti lety jsem se seznámila s ženskou, která mi otevřela dveře k věcem, resp. činům, no můžeme to rovnou nazvat i výkonům, o kterých se mi v životě ani nesnilo. Z povzdálí jsem sice jako turistka pozorovala ty blázny, co běhají po horách a dávají si ty dlouhé štreky. Ale nikdy před tím mne nenapadlo, že bych to taky mohla zkusit.

A tak jsme se na velikonoce s Marci seznámily při jednom beskydském výšlapu Smrk + Lysá a o týden později jsme stály na startu Horské výzvy v Koutech nad Desnou! Už když jsem k ní přisedla to velikonoční ráno do auta, věděla jsem hned, že s tou ženskou budu mít nějakou dobu společnou řeč :-). O těch dlouhých štrekách jsem ještě teda nevěděla 😉 …

Daly jsme si krátkou Horskou výzvu, tj. 35 km v jesenickém terénu, kterou jsem si ještě „vychutnala“ celou ve velkých pevných pohorkách, protože „my turisti“ po horách přeci neběháme v lehké běžecké obuvi ;-). Puchýřů jsem měla teda dost, ale těch endorfinů ještě víc!

V momentě, kdy mi dali čip na ruku a dav po startu vyběhl rychlostí, jakou jsem já na základce běžela (možná) sprintem stovku, jsem pochopila, co je to davové šílenství, přesněji řečeno, jak probíhají závody. Pro mne zcela panenský zážitek.

Takže jsme se znaly týden a Marci se mně potom závodu zeptala, jestli s ní na začátku září nechci běžet Beskydskou sedmičku. Tak to mne opravdu hodně pobavilo :-).

Už si přesně nepamatuji, jak dlouho jsem vydržela odolávat svému rozumu, že to je přece úplná blbost! Že po horách neběhám, v podstatě neběhám ani mimo hory a že to je pekelně dlouhé!

No, ale pak ta myšlenka začala zrát. Vzhledem k tomu, že můj taťka dal B7 v té době už několikrát a dokonce ve své kategorii vystoupil i na bednu, jsem si řekla (rozum – ne rozum), že zkusit to asi můžu taky 😉 …

Tak jsme chvíli (asi 4 měsíce) chodily intenzivněji po horách, zkoušely seběhy z kopce, které dodnes nelahodí mému kolenu, ani mému oku zdravotního trenéra a zhruba týden před závodem jsme zajely i s našimi dětmi na to moje místo.

Trochu se uklidnit, že to chceme jen zkusit.
Blbost! Chtěly jsme to dát pod 20 hod! A podařilo se pod 18 …
Nabít se energií.

Poděkovat, že ta příležitost vlastně přišla a přát si, ať ji zvládneme ve zdraví.
Ať nám tělo dobře poslouží.
Prostě jen tak chvíli pobýt ještě v klidu spolu s parťačkou a našimi dětmi.

Na tom mém místě si občas i něco přeji. Tenkrát jsem svému synovi řekla, ať si taky něco přeje. A on mi s jeho dětskou radostí a jiskřícíma očima řekl, že si přeje křečka :-)!

To mne úplně dostalo a překvapilo! Před tím se o tom nikdy nezmínil. Navíc já jsem v dětství žádné zvířátko doma neměla, takže jsem nebyla na takovouto informaci a přání vůbec připravena.

Nicméně jsem nechtěla toto jeho přání hned odpískat, odložit, zhatit a tak jsem úplně spontánně řekla, že mu ho koupím, když tu sedmičku s Marci vyhrajeme. Byla jsem si „jistá“, že křečka doma mít nebudeme. Přijal to úplně v klidu a nevím co a jestli si teda přál ještě něco dál, ale asi už tušíte, jak to dopadlo …

Tak jsem si šla vyzkoušet Beskydskou sedmičku. V naší kategorii hobby to bylo cca 86 km. Zhruba po 60 ti kopcovitých kilometrech nám na kontrole na Ráztoce řekli, že v naší kategorii běžíme na bednu. Neumíte si představit, co to s námi udělalo!

Říkám Marci: „chápeš, že běžíme pro křečka?“

A přestože jsem původně křečka doma vůbec nechtěla, zlomilo se to ve mně velmi rychle! Ta představa, jak bude syn reagovat a že můžeme stát na bedně B7 byla tak silná, že i přes ukrutnou únavu jsme prostě do Frenštátu na pokraji svých sil a se slzami v očích doběhly opravdu pro křečka.

Za týden jsme měli našeho křečka Toustíka doma. A ještě mnohokrát jsme byli na našem místě „děkovat“ nejen za něj, ale za všechno, co se v tomto období odehrálo v mém životě …

Křeček byl s námi doma 2,5 roku. To je na džungaráka fakt krásný dlouhý život. Asi vytrvalec 😉 … a bylo mu s námi dobře. Nechali jsme mu hodně prostoru pro sebe, tak nepřišel k újmě na životě dřív. Víte, kde jsme mu udělali hrobeček?

A tak to moje místo máme spojeno ještě s naším křečkem a chodíme ho pravidelně pozdravit :-).

Přeji vám také mít své místo.

Lucie Křetinská
Pomáhám lidem na jejich cestě nalézat rovnováhu a to nejen svalovou. Můj příběh si můžete přečíst ZDE >>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.